Navigace

Obsah

Historie obce

Vernířovice v 16. století

Jako jsou zahaleny do nepoznání počátky většiny menších obcí v oblasti, také o vsi Vernířovice máme první písemné zmínky z poměrně pozdního období poloviny 16. století. Skutečně první zmínka pochází z roku 1558 a nacházíme ji v kupní smlouvě mezi Petrem ze Žerotína a Václavem Berkou z Dubé a Lipého. Vernířovice zde byly uvedeny jako pustá ves náležející k sobotínskému zboží. Je pravděpodobné, že Vernířovice byly založeny již dříve, patrně v průběhu 15. století, majiteli velkolosinského panství, možná při nalezišti železné rudy. Ves se poté objevuje v urbáři losinského panství z roku 1577, kde se dozvídáme, že ves měla zákupní rychtu a že zde v této době žilo i s rychtářem celkem 26 usedlých osob a bylo postaveno 10 domkářských usedlostí.

Vernířovice v 17. století

Na počátku tohoto století se dozvídáme o obci ze zprávy o stavbě sobotínské fary; jelikož byly Vernířovice v této době přifařeny do Sobotína, pomáhali Vernířovičtí v letech 1607 – 1609 také při stavbě sobotínského kostela. Útrap třicetileté války zůstala ves Vernířovice stejně jako celé losinské a vízmberské panství ušetřena. Obec, která se nacházela pro svoji odlehlost vždy poněkud vzdálena překotných událostí tehdejšího světa, se v průběhu 17. století rozrostly na poměrně významnou poddanskou vesnici. Podle lánových rejstříků sestavených pro losinské a vízmberské panství v září 1677 žilo v tomto roce ve Vernířovicích 100 usedlíků; podle rejstříku stálých platů poddaných z roku 1682 žilo v obci 158 obyvatel.

Čarodějnické procesy - Smutný příběh měl svůj začátek na Květnou neděli roku 1678 v kostele sv. Vavřince v Sobotíně. Vernířovická žebračka Maryna Schuchová se pokusila od svatého přijímání odnést posvěcenou hostii. Byla při tom viděna ministrantem, který ji nahlásil kostelnímu otci Bittnerovi a ten faráři Schmidtovi. Ten posoudil celou situaci jako vážný doklad kacířství a vypsal celou věc losinské vrchnosti. Při prvním výslechu, který proběhl na losinském zámku, vyšlo najevo, že Maryna Schuchová chtěla získat hostii pro porodní bábu z Vernířovic Dorotheu Grörovou, která ji na radu další vernířovické ženy Dorothei Davidové hodlala přidat do krmiva krávě, aby lépe dojila. Hraběnka, pociťující na sobě nejspíše tlak své luteránské minulosti, se nakonec rozhodla povolat na panství zkušeného inkvizitora a důkladně celý případ prošetřit. Na panství byl pozván inkvizitor F. Boblig z Edelstadtu (dnes Zlaté Hory), který zřídil na losinském zámku inkviziční tribunál a započal s výslechy vernířovických žen. Ty se staly spolu s Marií Züllichovou, mlynářkou z Vikýřovic, také prvními oběťmi procesů; byly zaživa upáleny 7. srpna 1679 patrně na popravčím místě u Žárové. Z výpovědí prvních obětí se odvíjela další zatčení významných osob z Losin i okolí a v srpnu 1679 se procesy rozšířily také do komorního města Šumperka. Zde se jejich oběťmi stali mimo jiné příslušníci nejvýznamnějších měšťanských rodin, ale také šumperský děkan Ch. Lautner. S protestantstvím poddaných v sobotínské farnosti, Vernířovice nevyjímaje, souviselo také místo, které se při výsleších objevovalo v souvislosti s pořádáním čarodějnických sabatů – Petrovy kameny, nacházející se nedaleko vrcholu Praděda. Poté, co se roku 1689 ujali vlády na svých panstvích J. Joachim a M. Franz ze Žerotína, byly inkviziční procesy utlumeny a nakonec na císařskou intervenci roku 1692 zcela zastaveny.

Vernířovice v 18. století

Rozmach vsi, která čítala v roce 1739 asi 124 domů, se prokázal v roce 1711, kdy si Vernířovičtí postavili na náklady rychtáře zděnou kapli se zvonicí a zvonkem zasvěcenou sv. apoštolovi a evangelistovi Matoušovi. Na počátku 18. století již tvořila významnou součást vsi osada Sedm Dvorů, která sestávala asi z 15 stavení. Kromě zemědělství, řemesel a těžby rudy byla významným zdrojem obživy Vernířovických těžba dřeva. Díky poměrně intenzívní těžbě a potřebě orné půdy sahaly role a pastviny až vysoko do svahů obklopujících Vernířovice. Na území obce na pozemcích náležejícím někdejšímu sobotínskému dvoru byla v roce 1786 založena nová osada pod názvem Svobodín; v roce 1793 měla osada již 18 domů s 84 obyvateli. V roce 1809 si Svobodínští postavili na vlastní náklady malou dřevěnou kapli, kterou nechali zasvětit sv. Janu Křtiteli. V roce 1786 byla také založena severovýchodně od Sedmi Dvorů osada Švagrov, kde se usadili pouze 2 novoosídlenci, kteří zde vystavěli jediné stavení; v roce 1839 zde stále stály jen 2 domy s 16 obyvateli. I společensky a ekonomicky zaznamenala vernířovická obec na konci 18. století rozmach. V letech 1773 – 1776 byla opravena a rozšířena zdejší kaple sv. Matouše, poté zde byla v roce 1777 postavena fara a dosazen první kněz. Roku 1774 založili Vernířovičtí také normální školu s jedním učitelem, která se po roce 1777 stala školou farní. V roce 1790 nechal na pozemcích obecní rychty postavit malou papírenskou manufakturu, první soukromý průmyslový podnik v obci.

Vernířovice v 19. století

Ves měla patrně v roce 1800 asi 163 domů, v nich žilo 212 rodin čítajících 1029 osob. Na východní straně hraničila obec s panskými lesy, na jihu s pozemky osady Svobodín a na západě s polnostmi a loukami štětínovských a maršíkovských statků. Většina zdejších obyvatel se živila zemědělstvím, příležitostně také jako horníci či řemeslníci. Velmi podrobné informace o obci nám zanechal tzv. vceňovací operát Stabilního katastru, jenž pochází i s mapami pro ves z roku 1834. Berní obec Vernířovice byla na mapách zvaná německy Waermsdorf, na některých byl také zaznačen český název Teplice. Této české podoby se používalo ještě na začátku 20. století. Od 20. let 20. století začala být teprve používána dnešní česká podoba názvu, tedy Vernířovice. Obec se nacházela v roce 1834 v berním vrchnostenském okrese Vízmberk (Loučná nad Desnou), správně přináležela ke kraji Olomouc v zemi moravské. Sestávala z částí Sedmidvory, Švagrov, Kosaře, Svobodín, a Vernířovice. Stavení byla obklopena ovocnými zahradami a sady, které přecházely v role a pastviny; na svazích na severu a východě začínaly již rozsáhlé lesy. Obydlená část katastru byla položena v údolí řeky Merty, orientovaném jihozápadně a v údolích několika menších horských vodních toků. Při konskripci obyvatelstva roku 1843 žilo ve Vernířovicích celkem 1391 lidí (661 mužů a 730 žen), kteří žili ve 192 obytných domech a vytvářely 310 domácností.

Významnou roli hrála obec při správě panských lesů. Na počátku 19. století zde byl zřízen lesní úřad pro celé vízmberské panství. V Sedmi Dvorech a Vernířovicích byla také sídla lesních revírů, z nichž sedmidvorský měl rozlohu 900ha a vernířovický 1300ha. Obec byla přičleněna do soudního okresu vízmberského, který spadal do politického okresu Šumperk.

Obec byla podhorského typu, kde se nacházely jen středně velké statky a menší hospodářství. Pole vystupovala vysoko do svahů nad vsí a poskytovala nevalnou úrodu obilí, brambor a lnu. Vernířovičtí se proto snažili přilepšovat si prací v panských lesích, kde v létě pomáhali s kácením, v zimě si přivydělávali stahováním dřeva z hor. Situace se značně zhoršila v 70. letech, kdy postupně začal pro nedostatek surovin v blízkém okolí a zastaralou technologii útlum sobotínských železáren. Tento ekonomický úpadek navodil trvalý pokles počtu obyvatelstva v obci. Jestliže v roce 1869 zde žilo ve 198 domech 1381 lidí, pak v roce 1910 již jen 1141 převážně německých obyvatel (žili zde jen 3 česky mluvící lidé) ve 211 domech a počet stále klesal.

V obci nacházející se přímo v srdci jesenických lesů hrála tradičně významnou roli podnikatelská odvětví orientovaná na zpracování dřeva. Spolu s ekonomickým růstem docházelo také ke kulturnímu a společenskému rozmachu vesnické komunity, spojenému s vytvářením kulturních, sportovních i politických organizací a spolků.

Vernířovice ve 20. století

Odjezd všech 60 vernířovických mužů proběhl 2. srpna 1914, kteří byli po krátkém výcviku expedováni na srbskou frontu. V souvislosti s přechodem na válečné zásobování dolehl na obyvatelstvo obce hned v roce 1915 nedostatek obilí a mouky. Tehdy byly na všechny potraviny stanoveny příděly a povinné odvody z přebytků. Po prvních nepokojných poválečných letech a po překonání politické, hospodářské i společenské nestability tohoto přechodného období znamenala 20. léta 20. století období všeobecného rozkvětu zdejšího kraje. Hned na počátku 20. let se projevil tento pozitivní vývoj obnovou a modernizací většiny vernířovických podnikatelských provozoven. Na území obce působila v období mezi válkami hned dvě družstva specializující se na chov skotu. Velmi pestrá byla nabídka služeb a živností; v této době zde fungovalo hned 5 pohostinství. Také spolkový a kulturní život zaznamenal v tomto období vzestup; konaly se pravidelné akce, jako byly oslavy dožínek, kácení máje, velikonoční jízdy na koních, poutě na svátek Nejsvětější Trojice v Maršíkově atd.

Vliv mezinárodních událostí, které v roce 1939 vedly k rozpoutání 2. světové války, na poměrně odlehlou ves v podhůří Jeseníků byl omezený. Po roce 1938 byly zrušeny všechny občanské spolky působící do této doby v obci.

V obci skončila válka 8. května 1945. V ten den do obce vstoupily jednotky Sovětské armády. Došlo k odsunu německého obyvatelstva. První Češi přicházeli již v květnu a červnu 1945 především ze Zábřežska, Valašska a Kroměřížska. Veškeré lesní hospodářství přešlo po válce do rukou státních lesů. V roce 1950 zde žilo jen 314 obyvatel proti 964 v roce 1930.

Po politickém převratu v roce 1948 převzala vedení a kontrolu veškerých částí obecního i společenského života ve Vernířovicích, tak jako všude ve státě, komunistická strana. Prakticky ze dne na den byly zrušeny některé kulturní a společenské organizace. Mezi Vernířovickými panovala od začátku obecná nechuť ke sjednocenému zemědělství. Jednotné zemědělské družstvo zde bylo vytvořeno nakonec v roce 1951, ale potýkalo se stále s fluktuací členů. Pozemky byly sceleny, velké výměry pozemků především v Sedmidvorech a na Svobodíně se zatravnily a zalesnily, začalo se s chovem ovcí. Některé domy v obci začaly být používány jako chalupy, ale i jako rozsáhlejší podnikové rekreační objekty. Postupná stagnace obce provázená úbytkem obyvatelstva vyvrcholila v polovině 70. let 20. století; v obci začala hrát významnou roli rekreační zástavba jen občasně obývaná rekreanty. Obec byla sloučena s obcí Sobotín v závěru roku 1975 v rámci integračního programu.

 

 

Stránka

  • 1

 

 

 

 


Stránka

  • 1